Dark Angel's world

temnota je jenom nedostatek světla

Povídky

1.kapitola

takhle nějak to začíná...

Kapitola 1.

            Asi každý si někdy říkal, že je čas na to, začít psát deník. To se stalo i mě, jenomže tohle nebude tak docela deník...nezačíná klasickým ‘Milý deníčku, blábláblá’. Tohle bude co nejpravdivější zobrazení mého života. Nikdy to asi nebude nikdo číst, ale to je mi jedno, protože není důležitý ten co to čte, ten vidí jenom slova napsaná na papíře, mrtvé dějiny. Důležitý je jen autor, který tohle prožil a prožívá, pro toho je to realita. Teď už ale dost okecávání a mého filozofování. I když...ještě trocha filozofie neuškodí.

 

            Měli jste někdy pocit, že jste jenom šachovou figurkou ve hře Osudu? Tak přesně tento pocit jsem zažívala pokaždé, když se na mě Christopher zadíval tím upřeným pohledem svých ledově modrých očí. Pokaždé pak následoval sled rozkazů, které považoval za splněné ještě před tím, než je fakticky zadal. Rozhodně to nebylo nic příjemného, ale jiná reakce, než splnit je nebyla možná.

            Christopherovi bych asi měla být vděčná, protože to byl on, kdo mě vytáhl z toho srabu, do kterého jsem zapadla po své přeměně. Ne že bych pozabíjela nějak extra moc lidí...byla jsem na tom dokonce lépe než průměrný Novorozený. Mým prohřeškem bylo, že jsem zabila svého Mistra, svého Stvořitele. Ještě teď mi pokaždé po tváři přelétne úšklebek, když si vzpomenu na ten nevěřícný pohled v Areových očích, když jsem mu rukou s drápy místo nehtů vyrvala srdce z těla. Nečekal to, rozhodně ne ode mě. Příliš se mu nedivím, ostatně každý z toho byl tak trochu mimo. Kdo by taky čekal, že přemůžu jednoho ze Starších? I se silou Novorozeného by to měl být nadlidský úkon. No jo, není radno podceňovat své nepřátele. Nečekal, že by se z malé nehezké ustrašené holky mohlo stát něco takového jako jsem teď já. Svou osobnost jsem asi skrývala dostatečně dobře. Teď už se však nemusím skrývat.

            Od té doby co jsem zabila Area jsem byla volná, ale ostatním Starším se to nelíbilo. Stal se ze mě něco jako žoldák, nebyla jsem na straně nikoho, jen na té svojí a to jim bylo trnem v oku. Pak, po jedné zpackané akci, jsem potkala Christophera. Měla jsem tenkrát vyzvednout jednoho z Radních města a on utrpěl těžká zranění při tom, jak nás napadla tlupa vlkodlaků, které jsme jenom stěží unikli. Nebýt Christopherovy pomoci, tak jsme se odtamtud asi nedostali celí. Tím si u mě získal respekt a úctu. Od té doby jsou to jen jeho příkazy, které trpím, ostatní musí nejdříve uzavřít smlouvu, pokud ode mně něco chtějí. Nemám sice ráda dluhy, ale Christopherovi jsem dlužná život a já nezapomínám.

             Později po tom útoku jsem se dozvěděla, že Christopher je hlavou klanu di Angelo, jedné z nejvýše postavených rodin v našem světě (mimochodem, není o co stát, ty povinnosti, co musí řešit, mu k dobré náladě rozhodně nepřidávaj). Po tomto zjištění jsem se v duchu podivila, že jsem mu stála za záchranu...nebo to byl ten Radní? Nakonec jsem dospěla k názoru, že chce ještě zvýšit čest svého klanu a já bych mohla být tím, koho hledá. Přijal mě do klanu i když jsem byla odpadlík, navíc vrah jednoho ze Starších. Nabídl mi místo, kde mohu zůstat a ochranu svého domu. Další věc, kterou jsem mohla napsat na svůj seznam nechtěných dluhů.

            Ostatní z klanu ke mně nebyli tak přívětiví. Ti slabší se brzy naučili se mně bát a pokaždé, když jsem se někde objevila radši drželi pohledy sklopené k zemi. Ti, co si myslí, že jsou silnější, mě stejně radši ignorují, protože jsem Christopherova přímá podřízená. Nikdo jiný než on, nemá tu moc mi dávat jakékoli příkazy. Potom je tu jeden člen našeho klanu, který stojí jako já mimo nějaké konvence.

            Liam je takový divný pavouk. Je to stejný samotář, jako já, ale když ho přepadne sdílná nálada, tak dokáže zaplést rozhovor s každým v Sídle. Jednou jsem ho dokonce viděla skoro rozesmát Christophera, což se jen tak nevidí. V mnoha věcech jsou si ti dva podobní, oba mají ten pronikavý pohled, i když Liamovy oči nemají tu barvu ledu, jsou černé jako noc. Oba také dokáží uklidnit kdekterou srážku nebo rozepři uvnitř klanu. Liam je takový smírčí soudce vyřizující spory tak, aby se nedostaly na veřejnost. Vždy vyslechne obě strany, a pak poukáže na chyby, kterých se obě strany dopustily a donutí je ke kompromisu. Christopher se pak postará o to, aby se nic z toho nedostalo ven a aby klan působil celistvým, pevným dojmem. Tohle jejich partnerství mě fascinovalo již od prvního okamžiku, co jsem se ke klanu přidala.

            Nějaký čas mě Liam ignoroval, jako ostatní s vyšším postavením, než jsem měla já. Pak přišel můj první úkol od Christophera. Mnohokrát jsem mu říkala, že dělám zásadně sama, ale on chtěl mít jistotu, že se nic nestane, tak semnou poslal Liama. K mému údivu nám to společně celkem šlo a postupem času se z nás stal celkem efektivní tým. Když říkám efektivní, myslím tím, že se jeden druhému nepleteme pod nohy a navzájem si hlídáme záda.

            O Liamovi by se tedy dalo říct, že je pro mě nejblíže slovu přítel. Občas mám sice pocit, že ho Christopher poslal, aby mě hlídal, ale to by si snad nedovolil! Nejsem přece nějaké neschopné štěně. S mými schopnostmi by neměl být problém zvládnout vše, co chci. Zatím se nenašel nikdo, kdo by se mi dokázal postavit a nějak mě ohrozit.

            Teď si asi říkáte, co je to za nesmysl, vždyť nikdo není neporazitelný! Máte pravdu, nejsem neporazitelná, ale mám určité nadstandardní možnosti, které s chutí

využívám. Má síla není čistě jenom v tom, že jsem upír, to bych na tom byla asi stejně, jako ostatní novorození a Christopher by o mě ani okem nezavadil, neboť bych

neměla ani šanci Area porazit. Má síla se probudila ještě před proměnou, vlastně byla vždy mou součástí.

            Když jsem byla malá, často jsem vídala kolem lidí a postupem času i kolem obyčejných věcí barevné víry. V dobré víře jsem se o tom jednou zmínila rodičům, ale ti se jenom smáli a říkali si, že to je určitě jenom nějaká dětská hra. Ale nebyla to jen hra. Od té doby jsem se o tom raději před nikým nezmiňovala.

 Nejdříve jsem nevěděla, co ty barvy znamenají, postupem času jsem ale přišla na to, že se mění podle toho, jaký ten člověk je, nebo co zrovna dělá. Poznala jsem, když mi někdo neříkal pravdu, nebo se mě pokoušel na něco nalákat a začala jsem se stahovat do sebe.  Postupně jsem začala ztrácet přátele a čím dál častěji jsem se utíkala schovat do lesů.  Tam mě obklopovaly jen staleté stromy a jejich poklidná energie mi dodávala sílu.

Metodou pokus-omyl jsem se učila, co znamená to proudění v barvách a učila se ho pozměnit ve svůj prospěch. Na jedno jsem přišla hned zezačátku, sama sebe ovlivnit nedokážu, jen to co je kolem mě. Lesu se naráz začalo nevídaně dařit, zvířata se mě nebála, ale přicházela za mnou, když byla zraněná a já dokázala ulehčit jejich bolesti a zrychlit hojení ran. Jak ubíhal čas, dostala jsem se až k hranicím svých schopností. Nikdo mi nedokázal zalhat, věděla jsem, kdo je potenciálně nebezpečný sobě nebo svému okolí. Dokázala jsem myšlenou, nebo gestem měnit proudění v látkách, měnit jejich strukturu a někdy i tvar. Má hojivá síla dokázala úplně uzdravovat lehčí zranění, u těžších otupovala bolest a alespoň urychlovala jejich léčení. Vyvinul se u mě nějaký šestý smysl, který mi říkal, kdo je kolem mě a kde přesně, takže se ke mně ani kočka nedokázala přiblížit nepozorovaně. Někdy v téhle době se objevila má druhá osobnost, které to vše patřilo. Byla chladná k myšlenkám okolí, starala se jen o to, aby vše probíhalo tak jak má.

Tyhle idylické chvilky ale skončily s nástupem na střední školu. Šla jsem na internát a můj les se stal opuštěným s výjimkou krátkých návštěv o víkendech. Myslím, že to bylo asi ve třetím ročníku, kdy jsem potkala Area. Bylo to jako výbuch světel. Někoho takového jsem dříve nepotkala, jeho aura byla tvořena jemným splynutím červené a černé barvy a při tom jsem z něj necítila žádné nebezpečí. Naráz jsem věděla, že jsem potkala část svého osudu.

 

Prolog   2.Kapitola

 

 

Poslední komentáře
12.10.2009 18:58:42: No je to velice zajímavé. Nebudu soudit příliš brzo takže si počkám až jak se to rozvine dál smiley...
 
Některé z postav a prostředí jsou majetkem J.K.Rowlingové. Povídky nejsou psané za účelem zisku.